Sáhodlouhé série jsou mor a prokletí knižního průmyslu. Na jednu stranu je pochopitelné, že se autoři snaží z dobrého nápadu vytřískat maximum, co si však budeme nalhávat, nic nenudí tak jako neustálé odkládání konců, další a další rozmělňování původní, třebas původně velesilné, myšlenky. K tomu nutno ještě přičíst snahu vydavatele o co nejvyšší zisk a tak nám ságy vesele bobtnají, tloustnou a nešťastný čtenář buď poctivě cvaká, skřípaje zuby v nemohoucím vzteku při doufání ve šťastný konec, nebo si jednoho krásného dne prostě řekne dost, byť to po řadě již zakoupených svazků bývá velmi těžké rozhodnutí.

Naštěstí, s Úžasnou Zeměplochou Terryho Pratchetta podobná dilemata řešit nemusíme. Pořadové číslo knihy 29 sice zní drobet hrozivě, ovšem placatý zemský povrch putující vesmírem na zádech mohutné želvy A´Tuin, navíc podepřený silou čtyř obrovitých slonů, byl navržen tak geniálně, že ztráta inspirace vlastně ani hrozit nemůže. Vždyť co může být nápaditějšího, než život sám? A Zeměplocha se tomu našemu kulovitému glóbu sice vůbec nepodobá tvarem, zato motivy, jednáním a vlastnostmi svých obyvatel jakoby mu z oka vypadla. Zbabělost, zákeřnost, hamižnost, předsudky - i tady stojí v opozici nezištnému chování, hrdinství, lásce či oddanosti. A nebyl by to tatíček Pratchett, v tradičně mistrném překladu (no, u tohoto typu by se možná hodilo i „převtipkování“) Jana Kantůrka, aby nepřihodil ještě pořádnou hrst koření, kterému se říká humor. Úžasná Zeměplocha sice s předchozími dvěma díly pozměnila dosavadní kabát svých obálek (minulý „Poslední hrdina“ vyšel dokonce pouze v plně ilustrovaném vydání s pevnou vazbou, bohužel za nekřesťanskou cenu téměř celé tisícovky!), co však rozhodně není zaměnitelné, je typický sloh, styl a slovní hříčky.

Vojna není kojná, o tom se má v brzké době přesvědčit i Apoléna, dcera hostinského z malé zemičky Borogravie, která se dá dobrovolně naverbovat do „skvělé, slavné a neporazitelné“ místní armády. Borogravijci totiž odjakživa bojují, neboť jak je u nich všeobecně známo, jsou malá mírumilovná země uprostřed samých zrádných a krvežíznivých nepřátel. A jsou HRDÍ, na to by se nemělo zapomínat, i když vlastně ani sami dobře nevědí na co. Jejich bůh - Nugát svou božskou vůli projevuje prostřednictvím zákazů. Možná byste se divili, ale třeba i takové kočky, děti, trpaslíci nebo modrá barva jsou „Hříchem před tváří Nugátovou“. Jak potom v Borogravii plodit děti, pěstovat domácí mazlíčky nebo se koukat do nebe, to je úkol hodný těch nejzbožnějších fanatiků. A už i ti začínají mít s dodržováním neustále „aktualizovaných“ sbírek hříchů problémy. Vévodkyni, která celé zemi vládne, nikdo už pěknou řádku let neviděl, to však nebrání v dalších bojích pro její větší slávu. Že hladomor už číhá za dveřmi, je nabíledni. Apoléna Zpěváčková, neboť takové je celé jméno naší hrdinky, se v přestrojení vydává hledat svého nezvěstného bratra a tak nám seržant Honzárum naverbuje do posledního regimentu odvedenců nejen vojína Zpěváčka (familiérně chlapsky přezdívaného Čuráček), ale ještě mnohem podivnější individua, než je dobře „připravená a natrénovaná“ Apoléna. Že jsou mezi nimi i trol a upír? No co, armáda nezná pojem rasismus, jednou si podepsal, tak jakýpak copak? Cesta plná drilu a chlapské lopoty může začít. Nebo si snad myslíte, že je pro dívku takový problém dělat chlapa? Stačí přece jen občas flusnout, podrbat se v rozkroku, sprostá mluva do huby - to přece zvládne i cvičená opice. Vlastně máte pravdu, ještě PONOŽKY a močení ve stoje, ale i to se dá při troše snahy vypilovat! A když je vše na svém místě, jen ať si zkusí někdo něco poznat.

Hrubý nástin té vojenské taškařice tedy máme za sebou. Co všechno se může semlít, když si Borogravijci nedají říct a zboří signální věž Ankh-Morporku, jakou roli v celé záležitosti hraje Řezník Elánius, aktuální problémy desátníka Řemendera či delikátní vojenské tajemství zasahující až do nejvyšších míst borogravijské generality - to už je domácí úkol pro každého z vás.